Celou dobu, co se ta bouračka řešila, jsem byla v komunikaci se svým mužem a se ségrou. Muži jsem řekla, že to zvládnu, ať nejezdí. (Ano, chyba, vím 🙂 ) Taky úplně neměl jak, když jsem auto měla já. Se ségrou jsme mezi sebou vždycky měly nějaký instinkt, vyhrávaly jsme spolu hry a dokázaly jsme vycítit, jak je té druhé. A ona vycítila, že to není dobré, a přijeli se svým mužem za mnou. Přijeli tedy až poté, co jsme dokončili všechno vyslýchání, podepsala jsem výpověď a poodjela pryč.

Navždycky si budu pamatovat, jaký to byl pocit, že přijeli. Že mě v tom nenechali samotnou, že mě přijeli podpořit. I teď mě to dojímá. Konečně jsem se mohla fakt rozplakat a pustit to. 

Předala jsem jim synka, vzali ho k babičce za bráškou a bratránkem a já jsem jela sama domů.

Před domem jsem to v autě všechno pustila už na maximum. Strach, paralýzu, vztek, bezmoc, vinu, bolest, hněv na ty vojáky, jak si můžou dovolit házet vinu na bezmocnou ženu, hněv na ty dopraváky, že tam neměli trojúhelník, že si ho tam rychle dali a pak lhali. Hněv na ty nelidské policistky, co se u mě střídaly.

A potom všem přišla vděčnost, že se vlastně nic nestalo. Došlo mi, že celá ta situace nese dary:

•  že jsem zvládla dopravní nehodu na dálnici s vojenským autem, jsem silnější
•  získala jsem zkušenost, jak toto zprocesovat (třesení jako děláme na transformation circle hned po nehodě, vyplakat, samoproces Terapie Cesta hned po příjezdu…)
• došlo mi, že syn z toho nemá trauma, pro něj to bylo jen žďuchnutí
• uvědomila jsem se, ža ač se snažili hodně, nedala jsem se, nenechala jsem je to na mě celé hodit
• už se nemusím bát, kdy se mi stane první autonehoda, mám to za sebou 🙂
• vyčistím další věci

Taky jsem si uvědomila, jak silně moje chování ovlivňovala touha po přijetí, zavděčit se, zalíbit, než abych za sebe bojovala. To už je dneska naštěstí pryč. Trvalo to jen 38,5 roku 🙂